Obec Mladeč

Čertův most na Třesíně

Dva sousedé, Matěj a Jan, učinili sázku. Matěj tvrdil, že za 24 hodiny postaví kamenný most. Ještě týž den nalámal si kamení, aby ho nemusil potom sháněti. Na druhý den počal stavěti o 6 hodinách ráno.

Pracoval celý den, ale večer už nemohl. Jakmile nastal večer, Matěj počal přivolávati čerta. Čert se mu zjevil a Matěj vlastni krví zapsal mu svou duši, načež mu čert nedokončený most dostavěl. Tak Matěj sázku vyhrál. Matěj pak si opatřil svěcenou vodu a svěcenou křídu. Když si čert přišel pro jeho duši, Matěj udělal kolem sebe svěcenou křídou kruh. Čert ho chtěl z kruhu vylákati zlatem, ale Matěj stál uprostřed kruhu a čert k němu nemohl. Čerta stání konečně omrzelo, i uletěl. Lid pak nazval ten most Čertovým mostem.

STOKLAS, Euqen: Kytička pověstí z Litovelska, Litovel 1929, str. 31)

O statečném rytíři Bočkovi

Jedna z místních pověstí - v jádře snad pravdivá - vypráví o statečném rytíři Bočkovi z Mladče, který měl svůj hrad na návrší Třesína a byl jedním z ochránců zemských cest. Nechal se však svést na cestu zla potulným rytířem Plavatisem. Spolu s ozbrojenou čeládkou přepadávali pocestné, kupce, dvorce, samoty a mlýny. Marné byly všechny snahy vypátrat, kdo jsou odvážní lupiči a kde se skrývají. Podařilo se to teprve zvědům královského purkrabího na hradě Úsově, kteří Bočka s Plavatisem spatřili při jejich zlém činu. Úsovský pán byl zprávou o Bočkovi nemile překvapen a vyslal ihned posly ke všem manům, kteří mu podléhali, aby se dostavili se zbrojnou čeledí s největší opatrností na smluvené místo. Požádal o pomoc také královská města Litovel, Uničov, ba i Olomouc.

Aby zabránil krveprolití, umínil si, že se hradu zmocní lstí. Vypravil na hrad vyzvědače s loutnami jako potulné pěvce. V noci, když na hradě vše utichlo, otevřeli zbrojnošům brány a překvapená Bočkova čeleď byla pobita a schytána. Boček s Plavatisem však unikli ze svých komnat tajnou chodbou a ukryli se v jeskyních pod hradem. Protože se nikdo z útočníků za nimi neodvážil sestoupit, byl vchod do jeskyně zazděn. Jako připomínka zůstaly mezi lidmi zachovány místní názvy "Bočkova díra" a "Plavatisko".

(Podlle J. Smyčky a E. Stoklase volně zpracoval V. Melka)

Vodník u Sobáčova

Jednou šel stařeček Spurných z Myslechovic k Sobáčovu. Byl pěkný teplý večer a jasno, že mohl na louce špendlíky hledat. Měsíc a hvězdy zářily toho večera jako v pohádce.

Stařeček šel pomalu a spokojeně si pokuřoval ze své pěnovky. Když přišel k lávce přes sobáčovský potok, uviděl najednou na kopce sena sedět malého mužíčka. Nohy měl křížem složeny, vlasy mu padaly do očí a pilně si při měsíčku spravoval boty.

Stařeček se zastavil a chvíli ho pozoroval. Poznal, že je to vodník. Viděl, jak důkladně si boty spravuje. Najednou přestal, zdvihl hlavu, podíval se směrem k potoku a najednou hup! - s kopky dolů a honem k vodě. Botu, kterou spravoval, nechal na kopce sena.

Stařeček byl kopa veselá a hned mu napadla zlomyslná myšlenka. "Což, abych si tu botu od pana vodníka vypůjčil a zkusil, jak se v ní chodí? Za zkoušku to stojí!", pravil sám pro sebe, jako by si dodával odvahy.

Stařeček pohlédl k vodě ve směru vodníkovy cesty a uviděl v jasném světle plynouti po vodě veliký a krásný bílý květ. Najednou žbluňk! A vodník skočil do vody, aby si květ vylovil.

Stařeček však již po vodníkovi nehleděl. Utíkal pěkně potichoučku a šup! šup! - už byl u kopky sena, chytil botu a utíkal pryč, jako by mu hlava hořela. Utíkal k domovu a ani se neohlédl.

Byl velmi zvědav na svůj podivný noční úlovek. Byla to bota jako všechny jiné, ba zdála se mu na jeho nohu skoro malá. Jakmile si ji však obul, padla mu jako na jeho nohu šitá.

Dědeček si dal ušít podobnou botu a měl dobré nové boty. Chodil v nich pořád, aby jich užil. Ale co to?

Hastrmanova bota se nikdy nepromočila, stále pěkně hřála, ale co hlavní, vůbec se netrhala! Druhá vždy byla brzy děravá, hastrmanova nic. Dal si ušít druhou, třetí botu, ale hastrmanova byla pořád celá a pěkná, taková, jak ji dědeček přinesl. Nikdy se neroztrhala.

Škoda, že když umřel, nikdo nevěděl, kam se poděla.

(STROUHAL, Martin: Báje a pověsti, 1944, str 196-197)